Když vidím kolem sebe, i ve svém bydlišti, různé pietní akty a mše za nebohé ukrajinské děti, vzpomenu si na válku NATO proti Jugoslávii. Válku trvající 78 dní. Tehdy to bylo stejné. Pomoc a pieta se konaly pouze za tzv. kosovské děti, kterými se rozuměly výlučně děti albánské. Ne, že by některé též netrpěly.

Zakopaný pes byl jinde. Nesmělo se vůbec vzpomenout na děti srbské. Děti ze země, která nikomu neuloupila ani metr území, naopak, které byla uloupena celá její provincie.

To, že zločinecká chátra teroristů zabíjela srbské děti, a dokonce, jak to zjistila komisařka Carla da Ponte a publikovala to později, byly stovky dětí rozřezávány na orgány, které pak údajně putovaly boháčům Západu. O vyhnání Srbů z Kosova a o dalších zločinech se u nás a v západní zóně těžce mlčelo. Tehdy jediní, kdo tu vystoupili, byli pan profesor Doleček se svou Nadací, dále balkanista pan Pelikán, který prohlásil na adresu Západu a presidenta Havla: "Kdyby na Kosovu zmizelo dvěstě tisíc zpěvných ptáků, konaly by se ekologické demonstrace. Když zmizí dvěstě padesát tisíc Srbů, nikoho to nezajímá."

Ale zpět k dnešku. Konají se pietní akce na podporu Taiwanu, Tibetu a Ujgurů, na podporu dnes zkoušených dětí Ukrajiny. A opět nikoho nezajímá osud zkoušených dětí Luganska a Doněcka, které trpěly strašnými útoky na školy, domy a civilní objekty. Mnoho jich zahynulo. A Západ a my jsme opět mlčeli, nanejvýše jsme kritizovali "separatisty". A to stále trvá. Humanitní pohled u nás tone v trvalé segregaci druhé strany. Jakoby ona nikdy neexistovala, jako by neexistovaly děti Doněcka a Luganska. Vyvolává to dojem, jakoby tyto ruské děti se něčím provinily, jakoby jim to patřilo, jakoby to byly děti méněcenné atd. A s tím nelze z principu souhlasit.

Válka je strašná věc. Bomba nebo granát si nevybírají, zabíjí vojáky, což je z hlediska této "civilizace všech stran" nejen přípustné, ale i žádoucí. Ovšem zabíjí i civilisty, což je známo v moderních dějinách od strašného bombardování Nankingu v Číně nebo Guernicy ve Španělsku, nehledě na Ethiopii, kde poprvé zkázu civilního obyvatelstva rozsévaly fašistické italské bombardéry. Pak nastupují měřítka karatelů provinění, německý filosof Jaspers o tom napsal knížku o čtyřech vinách. A někdy i mezinárodní soudy, které se mohou utnout jako onen pověstný tesař, což je případ Haagu, který dostal ironický název "Klokaní soud" (The Cangaroo Court). A v případě soudů o Jugoslávii se uťaly přímo fatálně.

Má být tedy vždy slyšena i druhá strana, nejen strana jedna. Altera audiatur. A to se v daném případě opět neděje. Takže naše segregační humanita truchlí nad dětmi ukrajinskými – což je správné. A netruchlí nad dětmi ruskými – což je nesprávné ,což je v mém pohledu segregační.

Západ ani naši mocní se prostě a jednoduše nepoučili z ničeho. Opakují staré předsudky, opakují staré chyby a dopadnou nakonec na smetisku dějin. Takže kdo pomůže doněckým a luhanským dětem a jejich matkám? Kdo uspořádá humanitární pomoc a kdo vzpomene na pietách na tyto oběti? Doufejme, že dnes notně narušená slovanská solidarita opět zaznamená nějaký humanitární krok.